V sobotu zažije plzeňské Nové divadlo hned dvě premiéry – činohru Antonína Procházky a operu Leoše Janáčka
V sobotu 21. února 2015 přichází na repertoár Divadla J. K. Tyla ve světové premiéře Jednotka intenzivní lásky, nová hra Antonína Procházky, již jedenáctý titul plzeňského komediografa napsaný na tělo domácímu činohernímu souboru. Předchozí Procházkovo Kouzlo 4D mělo premiéru právě před třemi lety, přesáhlo 50 repríz a hrálo se v Komorním divadle až do jeho uzavření v květnu 2014.
Přestože z valné části se děj nové hry odvíjí v nemocničním pokoji na jednotce intenzivní péče, kde hlavní hrdinové leží po autohavárii v kómatu, dokáže z něho autor svým osobitým způsobem vytěžit bezpočet humorných situací. Duše obou protagonistů, Jiřího a Simony, se odmítají od svých nemohoucích tělesných schránek definitivně odpoutat. Shlížejíce na hemžení kolem nich, vzájemně spolu komunikují, přehodnocují svůj dosavadní život a nabývají chuti v něm pokračovat.
„Základní situace komedie Antonína Procházky Jednotka intenzivní lásky je reálnější, než by se na první pohled zdálo,“ vysvětluje Procházkova dvorní dramaturgyně Marie Caltová. „Autor se dokonale seznámil s knihami jako Život po životě R. A. Moodyho či Most k nesmrtelnosti B. Jakobyho, jež vznikly na základě svědectví stovek lidí, kteří se ocitli na hranici života a smrti. I jeho hrdinové se v této mezní situaci zbavují úzkosti a své fyzické tělo i to, co ho obklopuje, pozorují jako diváci.“
Poselství své hry přibližuje dramatik Antonín Procházka: „Srdce je houževnatý svaleček. Dokud bije, nic není ztraceno. A to ani ve chvíli, kdy duše zvolna opouští tělo. Lidé, co zažili klinickou smrt, popisují ji jako cestu jakýmsi tunelem, na jehož konci je světlo. V takovém tunelu se dá zažít spoustu věcí, dokonce i milostný vztah. Existence na hraně mezi životem a smrtí nemusí být tedy vůbec nezáživná. Na které straně té pomyslné hrany člověk nakonec skončí, nezáleží kupodivu ani tak na lékařské vědě, jako spíš na vůli, citu a lásce.“
Jak je u „plzeňského Molièra“ zvykem, svou hru také sám režíruje, tentokrát ve scéně Aleše Valáška a v kostýmech Šárky Hejnové. Ústřední dvojici mimořádných pacientů vytváří Antonín Procházka spolu se svou ženou Štěpánkou Křesťanovou; postavy reálného světa, které je obklopují, hrají Monika Švábová, Marek Adamczyk, Michal Štěrba, Kamila Šmejkalová, Zdeněk Rohlíček, Klára Krejsová, Zorka Kostková a Petr Šmíd nebo Petr Konáš.
&
Na Malé scéně Nového divadla bude mít (ve stejnou dobu jako Procházkova komedie) premiéru komorní operní inscenace, jejímž cílem je netradičním způsobem zpřístupnit publiku osobnost jednoho z nejoriginálnějších skladatelů 20. století, divadelním způsobem objevit „zmizelého“ Leoše Janáčka, Janáčka skladatele, ale především Janáčka člověka.
„Rámcem inscenace je literární scénář Zápisník zmizelého, symbolicky pojmenovaný podle Janáčkova stejnojmenného díla. Byl inspirován skladatelovou korespondencí i jinými dokumenty, dokreslujícími jeho život. Základ pak tvoří Janáčkova komorní kantáta Zápisník zmizelého pro tenor, alt, klavír a ženský sbor,“ informuje dramaturg Zbyněk Brabec. Zachováno zůstalo obsazení osob díla: tenor představuje skladatele samotného (Tomáš Kořínek), alt jeho poslední inspiraci a lásku Kamilu Stösslovou (Jana Foff Tetourová), ženský sbor, tvořený třemi sólovými hlasy skladatelovu manželku Zdeňku (Monika Pešavová) a další dvě životní lásky a inspirace – Kamilu Urválkovou (Petra Šintáková) a Gabrielu Horvátovou (Ivana Klimentová). Toto základní obsazení je doplněno dvěma postavami – Podvědomím (Janáčkovým Já), představovaným tanečníkem, a Inspirací, ztvárněnou tanečnicí.
Autorem scénáře i režisérem inscenace, jež svou magií a symbolikou vybízí k zamyšlení o hledání smyslu života a tvorby, je ředitel DJKT Martin Otava, jenž Zápisník zmizelého poprvé uvedl v r. 2004 se studenty HAMU Praha.
Hudebně Zápisník nastudoval a klavírní doprovod zajišťuje Jan Snítil, choreografii vytvořil Richard Ševčík.
Eva Ichová