Do WestParku za indiánem. Vše se tam točí kolem divokého Západu, kovbojů, zlatokopů a trempů

Znáte WestPark v Radčické ulici kousek od plzeňské zoo? Provozuje ho známý plzeňský “severoamerický indián” Jiří Kohout se svou manželkou Líbou a rodinou. Karel Makoň, šéf Záchranné stanice živočichů v Zábělské ulici, ho zná Jiřího Kohouta od dětství a po vyučení s ním dokonce i chvilku pracoval v Západočeských plynárnách a občas se potkávají i dnes. O něm a jeho životě a práci se Karel Makoň podělil se svými čtenáři:

“Jirka byl odjakživa indián tělem i duší, pravděpodobně z klukovské hry se postupem času stal jeho koníček, následně i práce, podnikání a dnes už i živobytí. Pamatuji si na éru, kdy v hluboké totalitě jezdili téměř každý víkend s Trabantem a kamarády tábořit na Kosí potok (na palouk zvaný Žlutý květ), kde trávili všechen svůj volný čas a zdokonalovali se v táboření a kultuře severoamerických indiánů.

Když pak jednou za čas mohli vyjet do východního Německa na sraz stejně zaměřených přátel a organizací, byl to pro ně svátek největší a také jediná možnost, jak si vyměnit nejenom zkušenosti, ale i různé materiály, katalogy, artefakty a poznatky. Červený kámen Katlenit z krve indiánů na hlavičku dýmky, kůže z kojota, mývala či lebku bizona, korálky, šlachy, pera, to vše byly věci, které pro indiány měly cenu zlata!

Po revoluci se otevřel nejenom trh, ale i možnosti. Najednou nebyl problém se dostat až do samotné Ameriky a vidět všechno v reálu. Každopádně postupem času i Jirka odešel z Plynáren a začal se naplno věnovat svému koníčku a řemeslu, které uměl a umí dodnes. S manželkou Líbou mají krámek v Čelakovského ulici doslova našlapaný od podlahy až ke stropu westernovými oděvy, doplňky a věcmi. Šijí týpí, vyrábí originál indiánské doplňky, provozují profesionální fungující e-shop a dnes i West Park.

Vše co dělají, dnes už i se svými dětmi a vnoučaty, se vždy točilo a točí kolem divokého západu Severní Ameriky, indiánů, kovbojů, zlatokopů a trempů. Areál, kde si u vstupu přečtete slogan: “ Vítáme Vás na místě, kde ožívá divoký Západ“ je místem, kde si v dobových kulisách můžete objednat a domluvit parádní firemní akce na klíč, či zábavný půlden pro školní zájezdy, dětské kolektivy i jednotlivce.

Je to místo, kde šípy a tomahawky létají vzduchem, na ohni si upečete výborné indiánské placky, zní indiánská hudba a uvidíte „opravdové“ indiány, které jste ještě nikdy neviděli. Je to místo, kde ožívá historie a lze si alespoň na chvilku vyzkoušet to, o čem jste třeba jako děti snili anebo viděli ve filmu či četli. Ve skutečnosti je to ale i pořádný kus života jednoho „severoamerického indiána“ z Čech, který to tady precizně a se smyslem pro detail pro Vás i sebe udělal a postavil.

Letos (až potáhnou bizoni prérií) se ze „severoamerického“ náčelníka Wapahy kmene Wiyohpeyata (Jiřího Kohouta) stane oficiální český důchodce. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak by to asi bylo u opravdových indiánů v době dávno minulé? Možná, že by se z něj stal šaman, vstoupil by do rady starších a u ohně by měl čestné místo hned vedle držáku posvátné náčelnické dýmky. Následně by jen v klidu pokuřoval, léčil, vyjednával s bledými tvářemi a předával své zkušenosti mladším, zbrklým a méně zkušeným.

No nevím, nevím, jak to bude praktikovat tady u nás, ale i dnes a ve svém věku se stále snaží ukázat dětem, že přírodní národy uměly a musely vždy žít v souladu s přírodou, měly svou kulturu a hlavně uměly i to, co my jsme už dávno zapomněli.

Možná si řeknete, že takový člověk si celý život jen hrál a ještě na tom vydělává! Ale opak je pravdou. Jirka tak celý život opravdu žil a díky tomu žil poctivě, čestně a vždy tak, aby nikomu ani ničemu neškodil.

Navíc nikdy nikomu nic nevnucoval, přesto jeho rukama prošlo nespočet lidí, kteří se chtěli naučit třeba jen rozdělávat oheň křesadlem, meditovat v týpí, dát si potní chýši anebo si jen ušít bederní roušku či indiánské mokasíny.

Koneckonců i já mám doma svou vlastnoručně vyrobenou indiánskou lžíci z kravského rohu a kapsičku vyšívanou korálky od samotného náčelníka. Díky Jirkovi jsem kouřil posvátnou dýmku z červeného kamene, jedl placky z kamene, pil meltu a spřádal s ním u ohně debaty znakovou řečí či lakotským nářečím.

Tak, Jirko, ať se ti daří a ať i nadále ti vnoučata dělají radost jako teď, když jsou ještě malá indiánská mláďata.” 

Zdroj snímků: DES OP Plzeň

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *