Plzeňský kraj potřebuje více pěstounů. Zatím má jen 20 rodin, které mohou poskytnout dočasný domov dětem v ohrožení
I přes aktivní vyhledávání pěstounů neziskovými organizacemi, je v Plzeňském kraji stále nedostatek pěstounů, kteří by poskytli domov dětem momentálně žijícím v ústavní péči. Citelně schází pěstouni hlavně pro starší děti, jedince se zdravotním handicapem či sourozence. Podobná situace je i u přechodných pěstounských rodin, které poskytují domov dětem při náhlé ohrožující situaci. Situaci nepomáhá ani to, že Česká republika stále zůstává jedinou zemí v Evropě umožňující ústavní péči dětem do tří let věku.
Jen v roce 2015 bylo umístěno do Dětského centra v Plzeňském kraji 71 dětí do 3 let věku, v celé ČR bylo do ústavní péče přijato 1606 dětí v tomto věku. „Důvody pro přijetí byly zdravotní, sociální a zdravotně-sociální. 64% takto přijatých dětí nepotřebuje trvalou lékařskou a ošetřovatelskou péči, potřebují mámu a tátu. Náhradní rodina by pro ně byla dobrou alternativou péče, pokud by byl v našem kraji dostatek pěstounských rodin,“ upřesňuje Mgr. Jana Kocourková, ředitelka LATUS pro rodinu.
Za posledních pět let sice došlo k nárůstu počtu rodin, které poskytují přechodnou pěstounskou péči. Do roku 2015 působilo v Plzeňském kraji pouhých 10 rodin a v současnosti je registrováno 20 rodin přechodných pěstounů, které mohou poskytnout dočasný domov dětem v ohrožení. V celorepublikovém měřítku byl ve stejném období také pozorován nárůst ze 402 na 574 rodin. Ani to však nestačí! Oba typy pěstounské péče vzhledem k počtu možných umístění dětí neodpovídají potřebám Plzeňského kraje. „Aby mohla úspěšně pokračovat transformace systému péče o ohrožené děti, která má za hlavní cíl poskytnout domov více dětem, náš kraj i celá ČR potřebuje mnohem více pěstounů, takzvaně zprostředkovaných, tedy rodin, které jsou ochotné pečovat o cizí dítě,“ konstatuje Mgr. Jiřina Ullmanová, koordinátorka služeb náhradní péče Diakonie Západ.
Jak se vlastně žije pěstounům v ČR a proč ubývá zájemců o pěstounství?
Obě organizace vnímají současnou situaci jako alarmující. I přes postupný nárůst počtu pěstounských rodin, meziročně sledují snížení počtu zájemců o pěstounskou péči. Nejvíce žádostí bylo registrováno v roce 2013, tehdy bylo v ČR 1 756 žadatelů. Počet žadatelů postupně klesal a v roce 2015 již žádalo o zprostředkování pěstounské péče pouze 903 žadatelů. Vzniká tedy situace, kdy je třeba děti umístit do rodinného prostředí, i když náhradního, a chybí rodiny, které domov dětem mohou poskytnout.
Důvodem snížení zájmu o pěstounství může být samotná role pěstouna, která není v naší společnosti mnohdy uznávána. Pěstouni jsou nahlíženi jako osoby, které pečují o dítě z finančních důvodů, přestože odměna pěstounů mnohdy stačí pouze na zajištění základních potřeb dítěte. Pěstouni sami musí mít stabilní finanční zajištění z vlastních zdrojů, aby zvládli nároky pěstounské péče.
Pěstouni se setkávají s nepochopením ze strany učitelů, lékařů, dalších odborníků, kteří považují projevy dětí související s traumatizací v raném životě dítěte za neschopnost vychovávat dítě, jsou nahlíženi jako rodiče, kteří nezvládají svoji roli. „Jakoby naše společnost nevnímala důležitou společenskou roli náhradních rodin, které se starají o děti a poskytují jim blízké vztahy, které následně pomáhají dětem vyrůst ve zralé a samostatné osoby, schopné dál společensky fungovat“, dodává Kocourková.
Pěstounství je vlastně terapeutické rodičovství. Být pěstounem znamená učit se být jiným rodičem, než jakým jsme byli pro vlastní děti. Děti svěřené do náhradních rodin mají jiné zkušenosti, než dítě, které vyrůstá v rodině od narození. Potřebují o to více lásky, přijetí, podpory, ochrany, skutečného zájmu o vlastní osobu, potřebují mít někoho blízkého jen pro sebe.
Proces, který vede k tomu, aby se zájemce stal náhradním rodičem, je zdlouhavý, může některé zájemce odradit. Systém není jednotný v názorech ani postupech, do systému péče o ohrožené děti zasahují tři ministerstva – Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo zdravotnictví. Návrh pro sloučení pod jedno ministerstvo byl opakovaně předkládán vládě k projednání, bez konkrétního výsledku.
Aby mohl systém péče o ohrožené děti v ČR dobře fungovat, je zásadní, aby byl dostatek náhradních rodin, které poskytují péči dětem v ohrožení či dlouhodobě, a to v jakémkoliv věku, postižení, etnika. Naše společnost potřebuje povýšit roli pěstouna na společensky uznávanou roli, odborná veřejnost potřebuje přijmout nejnovější vědecké poznatky o vlivu chybějící blízké osoby v dětství na vývoj dítěte, včetně otázky chybějící citové vazby.
Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marxová zahájila letos v dubnu konferenci „Jak dětství ovlivňuje dospělý život“. Uvedla, jak je velmi obtížné prosadit i ve vládních kruzích názor, že ústavní péče v raném dětství, zejména do 3 let věku dítěte, zásadně ovlivňuje jeho psychický vývoj a má mnohdy nezvratné důsledky pro celý život člověka. Potvrdila také nejednotnost odborné veřejnosti, apelovala na odborníky zabývající se raným traumatem dítěte a problematikou citové vazby, aby více ovlivňovali mínění veřejnosti i odborné kruhy. „Přestože současné výzkumy jednoznačně potvrzují zásadní vliv situace chybějící blízké osoby na vývoj mozku dítěte a budoucí schopnost důvěřovat a navazovat vztahy, naše odborná veřejnost toto dostatečně nezohledňuje pro nastavení legislativní změny,“ uvádí Ullmanová. I proto jsme jedinou zemí v Evropě, která podporuje ústavní péči pro děti mladší tří let.
