Ráj to na pohled, ale jenom pro někoho. Životní úroveň všem lidem stejně neroste, tvrdí komunistický Jiří Valenta

“Ráj to na pohled”? Slova z české hymny, ale s otazníkem, si pro svůj komentář vypůjčil plzeňský poslanec Jiří Valenta (KSČM). Staví v něm proti sobě ekonomické postavení lidí ohrožených chudobou a proklamace vlád o růstu životní úrovně v České republice. Valenta to píše na serveru prvnizpravy.cz a na svých webových stránkách.

“Prakticky denně jsme konfrontováni s chvástavými koaličními proklamacemi, jak jsme nyní, rozuměj “za jejich vlády”, na tom hospodářsky dobře, jak úroveň života obyvatel ČR roste, a že jen oni, aktuální mocipáni, jsou těmi předurčenými řídit zemi i po volbách,” konstatuje Valenta. “A občanům má být lhostejno, zda opět společně, nebo individuálně, případně s jiným partnerem či partnery. Hlavně, když jejich “koryto zůstane i nadále plné”. Ale je to s kvalitou života u nás, a to pro všechny, skutečně tak slavné? Obávám se, že nikoliv!” – tvrdí poslanec.

Hranice ohrožení chudobou činí podle Valenty zhruba deset tisíc korun za měsíc a nepřesáhlo ji 10 procent obyvatel. U neúplných rodin se jedná o dvě pětiny z jejich počtu, přičemž ve většině případů se jedná o samoživitelky s dětmi. “Ostatně, ženy u nás vydělávají  v průměru až o 22 procent méně než muži. A to je jeden z nejvyšších rozdílů v rámci zemí EU. Míra materiální nedostatečnosti, chcete-li hmotné deprivace člověka, se pohybuje také kolem tristní hranice 8 procent. Bohatým, však tento systém naopak “dává křídla”,” ironizuje poslanec.

Míra nezaměstnanosti je prý obecně nízká, ale 400 tisíc lidí bez práce spíše vypovídá o množství souvisejících neřešených sociálních problémů. Minimální mzda se pohybuje hluboko pod hranicí pracující chudoby a dotýká se jedné pětiny zaměstnaných žen.

“A není se co divit, když je mj. ekonomická struktura země vybudována na velkých firmách s drtivou převahou v zahraničním držení, a dochází v ní k trvalému podceňování lokální sféry,” píše Valenta. “Česká národní banka svými kroky k nápravě nelichotivého stavu ale také nikterak nepřispěla. Ve své strategii preferuje banky, které jsou z 97 procent nečeské, či například dlouhodobě utvrzovala politiku levné práce prostřednictvím devalvace kurzu koruny, který byl uměle udržován i na hranici až 27 korun za euro. Kurz, ale podle parity kupní síly, by reálně odpovídal spíše 18-20 korunám. Tím se sice podpořil export, ale také současně dlouhodobě ožebračovala majoritní část společnosti,” vysvětluje.

Ekonomické nesrovnalosti se ale podle Valenty projevují prakticky všude. “Ty nejmarkantnější nalézám v daňových únicích. Vláda sice boj s těmito podvody zařadila mezi své priority, ale například obcházení daňové povinnosti ze strany velkých korporací již nevěnuje prakticky žádnou pozornost. Ne nepodobně toleruje Ministerstvo financí, doposud ještě pod vedením miliardáře Babiše, obcházení platby daní nejbohatším jednotlivcům. A mohl bych takto pokračovat dále,” píše Jiří Valenta.