Na chodbě nemocnice je ticho. Občas cinkne vozík, občas se ozve tlumený hlas sestřičky. A pak se najednou otevřou dveře a dovnitř vpadne malý chaos – bublifuk, legrační krok, zakopnutí o vlastní tkaničku a přehnaně vážný pohled „paní doktorky“, která si plete teploměr s vařečkou. Dítě, které ještě před chvílí svíral strach, se rozesměje…

A přesně o to jde. Už pětadvacet let působí v českých nemocnicích organizace Zdravotní klaun, která přináší malým pacientům to, co léky neumí – úlevu, radost a pocit, že svět venku je pořád v pořádku. V Plzni má svou výraznou tvář. Jmenuje se Sabina Vojtas Fránová a klaunkou je už osmnáct let. „Z práce nejsem unavená, ale nabitá energií,“ říká s úsměvem.

Klaunství jako životní láska

K jejímu příběhu nevedla žádná velká strategie. Spíš náhoda – nebo osud. Inzerát v novinách, konkurz v Praze a pak dlouhá cesta plná workshopů, tréninků a pozorování zkušenějších kolegů.

Zdravotní klaun totiž není jen někdo s červeným nosem. Musí umět hrát, improvizovat, reagovat během vteřiny – a hlavně cítit. Empatie je tady důležitější než jakýkoli gag. „Na pokoji nikdy nevíte, co vás čeká. Každé dítě je jiné. Každý příběh jiný. My tam jdeme hlavně naslouchat,“ popisuje.

Smích místo strachu

Sabina patří do týmu, který objíždí nemocnice Plzeňského, Karlovarského i Jihočeského kraje. Dětská oddělení, onkologie, ambulance, někdy i operační sály. Ve Fakultní nemocnice Plzeň jsou třeba několikrát týdně. Někdy chodí ve dvojici jako přehnaně důležitý primář s popletenou sestřičkou. Jindy je sama – třeba když dítě doprovází až k operaci.

Stačí drobnost. Zakopnutí. Popletený recept. Padající tužka. A napětí mizí. „Humor pomáhá dětem zvládnout strach. Když se smějí, zapomenou, že jsou v nemocnici,“ vysvětluje.

Její alter ego? Sestřička Jarmilka Prkenná. Miluje oranžovou, bubliny a tajně kolegu Komárka. A nesnáší lečo…

I tam, kde už slova nestačí

Práce zdravotního klauna ale nekončí u smíchu. Organizace ročně zvládne tisíce návštěv – nejen v nemocnicích, ale i u těžce nemocných dětí doma nebo v hospicích. Sabina sama se věnuje i paliativní péči. Doprovází rodiny v těch nejtěžších chvílích. „I tehdy se dá zažít radost. Třeba malá. Ale opravdová,“ říká tiše.

Možná právě proto její klaunství nepůsobí jako představení. Spíš jako lidské setkání. Jako připomenutí, že i uprostřed bolesti má smysl se nadechnout – a zasmát.

Energie, která se vrací

Po náročných dnech chodí do lesa. Medituje. Je s rodinou. Směje se s dětmi. A ráno se znovu oblékne do barevného kostýmu. Protože ví, že někde čeká další pokoj, další malé srdce, které potřebuje odvahu. A někdy stačí opravdu málo – červený nos a člověk, který se nebojí být směšný, aby někomu bylo líp.

(dp) – zdroj plzen.eu: Hana Josefová, foto Tomáš Vojtas