V domě v plzeňské Plachého ulici žil muž, jehož život se zastavil daleko od domova. Jmenoval se Jaroslav Růžička. V roce 1942 byl deportován do Terezína. O rok později tam zemřel. Zmizel z města, ze svého bytu, z každodennosti. Ne ale z paměti.
Stejný dům nese i další příběh. Rodina jeho bratra Karla. Osudy rozdělené válkou, poznamenané strachem, transporty a nejistotou. Z celé rodiny přežila jen žena a malá dcera. Ta dcera – Zuzana – si 
z dětství odnesla zkušenost, kterou si nikdo nevybírá. Přesto dokázala svůj život naplnit hudbou a nadějí. Z dívky, která prošla koncentračními tábory, se stala světově uznávaná cembalistka.
Takové příběhy nejsou v Plzni ojedinělé. V lednu 1942 odtud odjelo více než 2 600 židovských obyvatel. Většina z nich se už nikdy nevrátila. Přežilo jen 204 lidí. Každé číslo přitom znamená konkrétní život, rodinu, domov.
Jinde ve městě žili další. Dědeček a babička Zuzany Růžičkové v Husově ulici. Rodina Felixe Kohna v Havlíčkově. Eduard Schick v Bendově. Vilém Humburger v Přemyslově. Lidé, kteří chodili po stejných chodnících jako dnes kolemjdoucí. Lidé, kteří měli své plány, práci, přátele. A pak zmizeli.
Právě proto vznikl projekt Stolpersteine – Kameny zmizelých. Malé mosazné kostky vsazené do chodníků, které vracejí jména na místa, odkud byla násilně vymazána. Nejsou velké ani nápadné. Člověk o ně spíš „zakopne pohledem“. A právě v tu chvíli se zastaví.
Každý kámen je připomínkou. Nejen minulosti, ale i hodnot, na kterých stojí dnešní společnost – úcty, tolerance a respektu. Připomínkou, že nenávist a předsudky mohou mít konkrétní, tragické důsledky.
A tak se dnes do plzeňských ulic vracejí jména. Od středy 15. dubna 2026 přibyly ve městě další Kameny zmizelých – celkem devětadvacet nových připomínek lidských osudů, které bychom neměli zapomenout.
(dp), foto plzen.eu