Toužila po svobodě. A chtěla pomáhat lidem. Dvě jednoduché životní zásady, které provázely plzeňskou rodačku lékařku Jiřinu Křížkovou po celé její století dlouhé životní cestě. Právě za odvahu, vytrvalost a neochvějnou věrnost vlastním hodnotám převzala letos Cenu 1. června, jedno z nejvýznamnějších ocenění města Plzně.
„Od svého mládí jsem toužila mít svobodu a dělat dobro. Když se dělá dobro, je radost, když je radost, vzniká láska,“ 
řekla při slavnostním převzetí ocenění žena, jejíž životní příběh by vydal na knihu.
Po válce vystudovala medicínu a svůj profesní život zasvětila dětem. Patřila k průkopnicím dětské psychiatrie a v roce 1958 stála v čele nového oddělení dětské psychiatrie v Dobřanech. Pomáhala těm nejzranitelnějším dětem v době, kdy o duševním zdraví dětí veřejnost téměř nemluvila. Jenže vedle bílé lékařské zástěry nosila také něco, co tehdejší komunistický režim nesnášel – pevnou víru a vlastní názor.
Kvůli svým občanským postojům a náboženskému přesvědčení byla dlouhá léta sledována Státní bezpečností. Vyslýchali ji, kontrolovali, omezovali její profesní kariéru. Přesto nepřestala pomáhat. Přepisovala a šířila zakázanou samizdatovou literaturu, organizovala setkání věřících a podporovala nezávislé kulturní a duchovní aktivity.
„Já měla tři psací stroje a koho jsem sehnala, ten opisoval určité texty. Psali jsme a dávali je lidem, kde jen to šlo,“ vzpomínala před lety pro Paměť národa. Za svou odvahu zaplatila i profesně. V roce 1974 byla odvolána z funkce primářky. Ani to ji ale nepřimělo ustoupit.
Právě tato tichá a nenápadná statečnost dnes na jejím životním příběhu fascinuje nejvíc. Neorganizovala demonstrace, nestála na tribunách, nepřitahovala pozornost. Přesto pomáhala měnit svět kolem sebe – dětem, pacientům i lidem, kteří toužili po svobodě.
Ve svých sto letech se tak zařadila po bok osobností, jako byli Václav Havel, Pavel Tigrid, Dana Němcová nebo Jacques Rupnik, kteří v minulosti Cenu 1. června převzali.
Příběh Jiřiny Křížkové ale připomíná ještě něco jiného. Že odvaha nemusí být hlasitá. Někdy stačí celý život dělat dobro a nikdy se nevzdat toho, čemu člověk věří.
(dp), foto plzen.eu