Až z kůru zase zazní „Hej Mistře! Vstaň bystře!“ od Jakuba Jana Ryby

„Hej Mistře! Vstaň bystře! Vzhlédni na jasnost, nebes na švarnost, krásu uhlídáš v tento noční čas…“ Tak začíná snad nejznámější česká vánoční mše všech dob, kterou před více než dvěma stovkami let složil v Rožmitále pod Třemšínem pedagog, skladatel, spisovatel a básník Jakub Jan Ryba. Dodnes je symbolem českých Vánoc a holdem k oslavě narození Ježíše Krista. Ryba ji poprvé uvedl v roce 1796 v rožmitálském kostele Povýšení sv. Kříže.

Rybova Česká mše vánoční je česky psaná církevní skladba. Vypráví o zvěstování Kristova narození a příchodu pastýřů k jesličkám. Má pastorální ráz, je zasazená do českého prostředí, pro svou prostotu i radostnou a svěží atmosféru byla a stále je srozumitelná a přístupná širokému obecenstvu.

Učitel a skladatel s obrovským talentem

Jakub Jan Ryba pochází z jihozápadních Čech. Narodil se 26. října 1765 v Přešticích. Už jako malému mu začal jeho otec, učitel a hudebník, dávat základní hudební vzdělání. Když bylo Jakubovi šest let, přestěhovali se Rybovi do Nepomuku, rodného města jeho otce. Tam zpíval ve sboru, hrál na housle i klavír, později na varhany a otec ho zasvětil do základů harmonie a malý Jakub už tehdy začal skládat.

Jeho talent poznal v chlapci i Jakubův strýc Jan Vaněček a navrhl jeho rodičům, že jej vezme do Prahy na studia v bezplatném piaristickém semináři. Tam navštěvoval produkce tehdejších vynikajících výkonných hudebních umělců a se svým třídním profesorem provozoval hudbu i aktivně. V Praze složil dvanáct klavírních koncertů, čtyřiadvacet kvartetů, kvintet, čtyři koncerty, osm serenád, množství menuetů a tanců, zpěvohru, mši a jiné duchovní skladby. Některé psal bez partitury rovnou do hlasů, během dne složil i rozměrnější dílo, jež pak bylo ještě týž den prováděno. Tak si Jakub začal vydělávat účinkováním na kůrech, hraním na varhany u Salvatora a prodejem svých skladeb.

Po ukončení semináře studoval filozofii. Získal značný rozhled a vzdělání, kromě češtiny a němčiny četl francouzsky, italsky, latinsky i řecky. Po návratu z Prahy krátce pobýval v Nepomuku a v Mníšku pod Brdy. V roce 1788 se stává učitelem v Rožmitále pod Třemšínem, kde žil až do smrti. Ve své době byl snad nejvzdělanějším kantorem u nás. Učil děti nejen obvyklým předmětům, ale také „pravidlům společenským, slušnosti, dějinám vlasteneckým, pravidlům zdravovědy a polního hospodářství.“ A zrušil tělesné tresty.

Rybova mše je symbolem českých Vánoc

Kdy přesně se stala pastorální mše Jakuba Jana Ryby symbolem českých Vánoc, lze určit jen těžko. Zato přesně víme, proč se tak stalo. Ryba svým vánočním skladbám dovedl vdechnout cosi víc než jen řemeslnou zručnost a formální dokonalost. Byla a je to dodnes jímavá nálada s jistou dávkou vkusné naivity, která krásně harmonuje s českými lidovými betlémy. A tak Rybova mše, nazývaná podle prvních slov “Hej, mistře”, stále zní z desítek a stovek kostelních kůrů a kouzlí před posluchači idylu starosvětských Vánoc s osvětleným venkovským kostelíkem, sněhovými závějemi a mrazivě hvězdnatou oblohou.

Ryba přitom nebyl moc šťastným člověkem. V roce 1790 se oženil s dcerou rožmitálského purkrabího Annou Laglerovou a měl s ní třináct dětí. Šest z nich ale brzy po narození zemřelo.  Ryba žil a skládal v bídě. A jak už to bývá, čím úspěšnější a vzdělanější byl, tím větší nevoli a závist probouzel u svých ctihodných spoluobčanů. Jakub se stále více dostává do rozporu s místním duchovním správcem Kašparem Zacharem. „Farář není přítelem nového školního zřízení. Nemá zájem o úřední nařízení, nečte je a neřídí se jimi. Stačí mu, umějí-li děti ministrovat, zpívat a odříkávat křesťanskou nauku … Neptá se, zda děti vše chápou… Zásady mé a farářovy se liší jako černá a bílá barva,“ napsal Ryba do jedné školní knihy.  Spory však měl i s vrchností. K ústrkům a pronásledování se přidala těžká nemoc a Jakub Jan Ryba už neuměl dál vzdorovat.

Stovky lidí se dodnes mistrovi uklánějí

V závěru svého života byl velice nemocen. Stranil se lidí, chodil na procházky po okolních lesích a většinou sám. V sobotu 8. dubna 1815 vstal časně ráno, políbil ženu jako obvykle, vzal si s sebou knížku a odešel. Zúčastnil se jitřní mše v kostele Povýšení sv. Kříže, ale domů se už nevrátil. O dva dny později ho našli v lese nad nedalekou obcí Voltuše mezi hustým houštím mrtvého. Podřezal si břitvou tepny na krku a obou zápěstích. Jako sebevrahovi mu vykázali místo na “starém krchově”, někdejším morovém hřbitově severozápadně od Starého Rožmitálu. Na místě jeho skonu vztyčili lesní dělníci prostý kamenný křížek. V roce 1933 nad ním byla navršena mohyla. Ta tam stojí dodnes.

Až o čtyřicet let později z podnětu jeho syna Josefa Arnošta Ryby, univerzitního profesora a očního lékaře, se farář Jan Fähnrich postaral o přenesení Rybových ostatků na nový starorožmitálský hřbitov vedle kostela Povýšení sv. Kříže a v dohledu od školy, kde učil.

Ke hrobu Jakuba Jana Ryby se v současné době chodí poklonit stovky lidí. Zvlášť teď, v předvánočním čase. Mnozí zapálí svíčku a někteří si dokonce zabroukají „Hej Mistře! Vstaň bystře!“

Alois Žižka